Očima vidět

 3

Někteří lidé mají černá srdce. Zčernala jim závistí, která se proměnila v nenávist. 

Závidět je snadné. Každý na světě má něco, co ten druhý nemá, každý na světě má něco, co mu můžeš závidět. Srdce ti zaplaví pocit nespravedlnosti a lítosti, z nich se v mžiku stane závist a od ní už je jen krůček k nenávisti. Mockrát jsem to na vlastní oči viděla. Sama nevím, proč jsem byla nenávisti ušetřena, proč mi srdce nezčernalo, ale děkuji svému osudu, že byl ke mně tak dobrý a dovolil, aby moje závist zůstala ve zvládnutelných hranicích a nezahltila mě natolik, abych začala nenávidět.

Srdce začínají černat v dětství.

Nepatřím k lidem, kteří všechno rychle spláchnou, protože potřebují být sami před sebou čistí, vím, že jsem leccos v životě udělala špatně, a je mi to líto. 

V dětství jsem záviděla. 

Záviděla jsem hodně a dnes se za to stydím.

Život bývá velmi, velmi krutý.

Můj černý příběh začal roku 1934. Bylo mi šest let, nastoupila jsem do školy a svět pro mě dostal nový rozměr. Dnes už si uvědomuji, jak těžká to tehdy byla doba. Velká hospodářská krize, Hitler a jeho řvavá touha po silném, neporazitelném a věčném Německu, hladové mzdy a málo práce, tíha v každém okamžiku. 

Vidím tu malou Karolinu s brašnou na zádech, jak míří mezi ostatní děti a tráví s nimi spoustu času zavřená mezi školními lavicemi. Do té doby znala jen rodinný okruh malého statku a s ním pravidla, která platila mezi nejbližšími. Těžko se orientovala v řádu, který jí nastolila škola, těžko se orientovala mezi dětmi, které dosud znala jen od vidění.

Byla jsem to já, ale už je to všechno tak vzdálené, že mám pocit jiného života a jiného příběhu. Pocity malé Karoliny vidím optikou, která se utvořila odžitými dějinami, dokážu si teď, po mnoha desetiletích, dosadit celou skutečnost a to tehdejší Karolina neuměla. Vnímala jen jakousi podivnou tíhu, která na ni ve škole padala, a byla ráda, když se jí každé odpoledne zbavila. 

Kořeny oné tíhy jsem pochopila až mnohem, mnohem později.

Škola byla česká a učitel nám vkládal do hlav české hodnoty, doma ale panoval jiný svět. Češi byli nepřátelé, nenáviděli nás za naše propojení s Německem. Já jsem se narodila v Československu, moji předci se ale všichni narodili v Německu. První světová válka radikálně změnila mapu Evropy, a tak, aniž by se kamkoliv přestěhovali, jednoho večera mí rodiče a prarodiče ulehli ke spaní v Německu a ráno ze své postele vstali v Československu. Nikdo se jich na nic neptal, prostě se to stalo a oni v tom museli žít. 

Já jsem na tom byla ještě dobře, protože jsme doma mluvili jazykem, který nám zbyl po předcích, byl slovanský, býval součástí češtiny. Od dob Marie Terezie, která ve válkách ztratila většinu Slezska, se však náš jazyk od češtiny úplně odtrhnul a dál se vyvíjel v Prusku, v souboji i v symbióze s němčinou. To bylo samozřejmě znát. Hůř ale na tom byly rodiny, které se za téměř dvě staletí příslušnosti k Prusku úplně poněmčily. Jejich pokusy o češtinu byly komické a to je znevýhodňovalo. Školní a úřední čeština však byla cizím jazykem pro každého. 

Přes všechny české snahy u nás i po připojení k Československu stále vládlo Německo. Zůstalo ležet za hranicí, která nám vedla za humny, a pořád nám přes ni podávalo pomocnou ruku. Všichni si toho byli vědomi a nikdo nedokázal, a ani nechtěl, přestřihnout pupeční šňůru. Pro Čechy jsme byli nepřátelé, pro některé možná jen zaostalí chudáčci, kterým je nutné vysvětlit, kde je jejich pravda, naprostá většina pro nás ale měla jen nadávky a odpor.

Ale zpět k mému příběhu.

Ve škole jsem se seznámila se dvěma dětmi, které jsem do té doby znala jen z dálky. Liesel a Franz pocházeli z lepších rodin. Franzův otec byl lékař a měl v Šilheřovicích ordinaci, Liesel bydlela na zámku, její rodiče tam pracovali. V mé malé šestileté hlavě panoval kolem těch dvou velký zmatek. Právě oni se koupávali v létě v kašně s Neptunovým sousoším, právě oni patřili ke šťastlivcům, jimž jsem záviděla. Co? Přece bezstarostný život v pohodlí.

Pro šestiletou Karolinu byl přepychový zámek nedosažitelný, přestože kolem zdí zámeckého parku často chodívala za babičkou a pak denně do školy. Několikrát v životě zahlédla i opravdové panstvo, Rothschildy a jejich přátele, ale byly to odlesky velmi vzdálené země, možná pohádky. 

Zámek a jeho okolí, to byl kouzelný svět, kde se nic nemuselo, svět, ve kterém se v přepychu a pohodlí zahálelo.

Nepatřila jsem k úplným chudákům, mé šaty byly vždy čisté a vyspravené, neznala jsem ponižující dlouhodobý hlad, ale život mojí rodiny, to byla práce, práce a zase práce. Jen neděle patřila Bohu a zahálce. Dopoledne kostel a odpoledne procházka nebo malý výlet. Ale v pondělí znovu práce, až do soboty, pak neděle a zase pondělí, a tak pořád dokola, jaro, léto podzim i zima. 

Franz a Liesel žili jinak. Franzův otec měl jako lékař dokonce i auto a Liesel se každý den vynořovala ze zámeckých bran a po vyučování v nich zase mizela.

Franz ani Liesel nebyli nafoukaní, jen byli odmala zvyklí na jiný svět než já a ten můj vedle toho jejich vypadal méněcenně.

Karolina, Liesel a Franz. 

Stal se z nás zvláštní trojlístek, protože Franz se do mě zamiloval a Liesel zase byla zamilovaná do Franze. 

Cítila jsem Franzův zájem, ale bála jsem se ho, a taky jsem cítila Lieselinu žárlivost. 

V přítomnosti těch dvou jsem tuhla. Byla jsem malé venkovské děvčátko konfrontované s globální samozřejmostí, kterou tehdy pro mě představovali právě Liesel a Franz. 

ArsylineGRAPHIC & WEBDESIGN STUDIO
Varování

Zavřít