Se zářím roku 1938 mám spojený zlý vítr, všechno, co se tenkrát dělo, přišlo jako větrná smršť. Svobodná vůle neznamenala vůbec nic, vůbec nic. Umíš si to představit? Okamžik, kdy musíš jednat podle předem daného scénáře. Nelze vybočit, nelze uhnout, protože větrná smršť má svou vlastní sílu, to ona vytváří pravidla.
Školní rok začal podivně. Nic nebylo na svém místě a všude visela úzkost. Nerozuměla jsem tomu, co jsem cítila, snažila jsem se zorientovat, ale události šly jedna za druhou a žádná do dění nevnesla světlo.
Budova školy pro mě byla magnetem. Opravená, světlá, daleko hezčí než všechno, co mě obklopovalo doma. Anselmův ústav, bývalý domov pro staré zaměstnance Rothschildů, byl v roce 1935 upraven na školu. V té době jsem už do školy chodila i já. Zahajovací slavnost byla překrásná, řečnila spousta pánů v oblecích, došlo na posvěcení školy, hrála hudba bezpečnostní stráže z Moravské Ostravy, zpíval dětský sbor a došlo i na posvěcení školy. Ta slavnost mi utkvěla v paměti, byla jsem hodně malá a všechno mi připadalo velmi neobvyklé.
Na budovu školy byla umístěna mramorová deska se slovy, která si dodnes pamatuji: Věděním a pravdou k právu.
Kolem těch slov jsem denně několik let chodila, moc jsem jim nerozuměla, ale měla jsem z nich pocit, že vědění a pravda jsou důležité a úctyhodné. Teprve za mnoho a mnoho let jsem zjistila, že to byla slova bývalého prezidenta Masaryka, a dnes, dnes je beru jako zlomyslný úšklebek dějin 20. století.
Co je pravda?
To, co mi vykládali doma?
To, co jsem slýchala ve škole?
To, co mi později nalívali do hlavy v Hitlerjugend?
Nebo to, co mi později nařizovali komunisti?
Všichni se tvářili, že právě oni znají pravdu, a nenávistně napadali všechno, co se jim do jejich pravdy nehodilo.
Vědění se ve dvacátém století stalo dokonce i důvodem k pronásledování.
A právo? Právo se ve střední Evropě běžně praktikovalo jako právo silnějšího.
Přesto jsou ta slova krásná, a kdybychom jim přestali věřit, možná by náš svět nadobro zanikl.
Školní budova v září 1938 postupně osiřela. Děti z ní začaly mizet hned po začátku školního roku a jejich první odchod byl velmi dramatický. Jeden z otců vpadl do třídy a odvezl si svoje děti s tím, že začínají chodit do německé školy v Bohumíně. Bohumín byl velmi blízké město, ležel jen pár kilometrů od Šilheřovic. Po tomto vpádu pak každým dnem mizely ze školy další a další děti. V polovině září nás už ve škole zbylo jen pár.
Byla to podivná doba, nikdy mi nevymizela z paměti. Každé ráno jsem u školy viděla roztrhané české učebnice a to působilo děsivě. Učitel vypadal ztuhle a cítila jsem z něj i cosi jako nenávist, možná to ale byl strach.
Moje rodina se nedokázala rozhodnout, jak dál. Rodiče mě stále posílali do školy, a já jsem se ptala proč. Být jen s několika málo dětmi v té obrovské budově bylo skličující. Každý den jsem vnímala děsivou nejistotu. Rodiče mě však dále do školy posílali.
Dnes už to všechno dokážu trochu lépe posoudit, ale možná jsou to jen dohady. Nikdo z naší rodiny necestoval za prací do Německa, moji nejbližší byli velmi prostí a drželi se jen své půdy, pokud potřebovali, práci hledali v nejbližším okolí a to se jim vždy nějak podařilo. Myslím si, že se moje rodina necítila spjata ani s Němci, ani s Čechy. Slezská duše má jinou barvu než duše z Čech, sama jsem to mnohokrát pocítila, Češi pro moji rodinu byli naprostí cizinci. A Němci, ti představovali jen panstvo. Doma se mluvilo po našemu a to, co opravdu ctilo, byly místní tradice. Moje rodina zřejmě vyčkávala, co bude. Nepatřili nikam, byli cizinci na všech stranách konfliktu.
Tohle jsou ale jen moje dohady, protože jsem nakonec zmizela ze Šilheřovic daleko dřív, než jsem mohla cokoliv doopravdy pochopit. Otázky mě začaly napadat až za několik desetiletí, v době, kdy už kolem mě nebyl nikdo, kdo by mi mohl dát odpověď.
A teď zase zpět k času, u kterého jsem skončila.
Tři týdny po zahájení školního roku všichni čeští učitelé odešli. Škola zůstala úplně opuštěná. Byla vyhlášena všeobecná mobilizace a my v Šilheřovicích jsme se začali bát války.
Tehdy z naší vesnice zmizela Liesel.
Později mi vyprávěla, co prožila, a tak to mohu v hrubých rysech načrtnout.
Německo nabízelo obyvatelstvu československého pohraničí cosi jako azyl. Hrozila válka. Z pohraničí celé rodiny prchaly tajně za hranici do Německa, odkud pak snad denně odjížděly vlaky plné žen a dětí do vnitrozemí, kde se o uprchlíky nacistické organizace plně postaraly.
Liesel, její matka i sestra skončily spolu s ostatními šilheřovickými uprchlíky až u Severního moře, ve Východním Frísku, na ostrově Just.
O Lieselině cestě k moři jsem se nedozvěděla přímo od ní, doneslo se to k nám odkudsi ze vsi, protože rodin, které uprchly při mobilizaci do Německa, bylo hodně. Začínal podzim a Severní moře, to vím ale až dnes, je tou dobou už nevlídné. Rozhodně nevypadá jako moře v dětských představách. Já si tehdy myslela, že se Liesel koupala ve vlnách, dováděla si a slunila se, tak jako to dělala v zámeckém bazénu s Neptunem.
Záviděla jsem jí.
Záviděla jsem jí všechno.
Že nemusela chodit do školy.
Že byla u moře.
Že byla v bezpečí.
Skutečné zážitky mi svěřila Liesel až později. A v nich hrál roli silný vítr, který mi připadal zlý.
Liesel uprchlickou cestu tehdy brala jako fantastický výlet. Moře, dlouhá cesta vlakem, bydlení v hotelu.
A já jsem jen záviděla.
Připadalo mi, že Liesel je z rodu lepších lidí, že nad ní září hvězda, kterou jsem já ve svém životě prostých lidí postrádala. Zatímco já jsem už nemohla ani do téměř prázdné školy, Liesel cestovala tajně přes hranici do Annaberku a pak po železnici až na sever Německa.
Uprchlíci ze Šilheřovic dorazili do přímořských letovisek, která po sezóně působila neutěšeně. Ulicemi táhl studený vítr, moře hučelo a běsnilo, syrovou atmosféru zesiloval strach z války, který s sebou uprchlíci přivezli. Ve dne se svět u moře zdál být příjemný. Liesel s ostatními dětmi běhala po pláži, sbírala mušle a klouzala se po písečných dunách. Tehdy se smála. Za nocí však okenice hotelu, ve kterém bydleli, rval bouřlivý vichr a vrzání dřeva spolu se skučením větru Liesel děsily. Přesto byla v bezpečí.
K válce nakonec nedošlo. Všechno napětí ukončilo rozhodnutí mnichovské konference, podle něho se Šilheřovice měly znovu stát součástí Německa. Samozřejmě jsme se radovali, všichni jsme si mysleli, že nás čeká lepší svět. Pocit vítězství umocňoval odchod československé armády. Odtáhla poražená a ponížená.
Všichni se ale neradovali. Nějak si nepamatuji, co v těchto dnech dělal Franz. Nevídala jsem ho a ani se o jeho rodině nijak zvlášť nemluvilo. Jeho otec dál provozoval svoji ordinaci a to je vše, co k tomu mohu říct. Vzhledem k tomu, co se dělo později, pochybuji, že rodina mého obdivovatele Franze rozhodnutí mnichovské konference brala jako osvobození a jako akt nejvyšší spravedlnosti. Židovské rodiny do této nejvyšší spravedlnosti spadaly obzvlášť odporným způsobem. O tom jsme ale tehdy neměli ani tušení.
Českoslovenští vojáci před odjezdem z pohraničí vyrabovali šilheřovický zámek a zanechali za sebou jednu strašlivou smrt.
Ta smrt byla mementem. Ukazovala, co nás čeká, ale i kdybychom ji tenkrát jako memento vzali, bylo by to k ničemu. Přeprat dějiny se ještě žádnému malému člověku nepodařilo. Tyhle rvačky vyhrávají jen mocní, ale i ti jen na chvíli.
