NOVINKA

Od dnešního dne si můžete koupit moji nejnovější knihu. Má název DLUŽNÁ ČÁSTKA a najdete v ní příběh ve stylu Silesia Noir. Nečekejte sadismus ani potoky krve, hlavní hrdina, bývalý policista Honza Novák, vám odvypráví příběh, který by se mohl stát kdykoliv i ve vašem okolí. Příběh z Dlužné částky se odehrává v Klimkovicích a v Ostravě, v Klimkovicích se Honza Novák léčí po operaci kolena, v Ostravě bydlí.

Takto můj nový příběh začíná:

Toho chlápka s hlavou důkladně zabalenou do igelitové tašky jsem samozřejmě musel najít já.

Stál jsem to listopadové ráno před lavičkou, na níž ležel ubožák s hlavou v igelitce s logem známého obchodního řetězce, a za zády jsem měl areál, ve kterém mohlo pobývat tak šest set lidí. Vsadím se, že minimálně polovina z těch šesti set lidí, co spokojeně existovali kousek za mými zády, by si ten nález náležitě užila, mně to ale tak vzácné nebylo. Jsem bývalý polda a s mrtvolami všeho druhu jsem strávil víc než dvacet let.

Měl jsem ten den narozeniny.

Moje narozeniny připadají na 17. listopadu. Když jsem se narodil, psal se rok 1960 a nikdo ani netušil, že právě 17. listopadu padne v roce 1989 komunistický režim a že já jednou budu mít narozeniny na státní svátek. Není to špatný pocit mít narozeniny a k tomu státem garantované volno, ale pokud bych si mohl vybrat, radši bych nějaký jiný svátek, nebo docela obyčejný den. Mít narozeniny v den největších politických taškařic za celý rok není právě povznášející.

Abych nabral rovnováhu, zašel jsem se hned po ránu vyladit do lesoparku. Tenhle povznášející nápad však moji rovnováhu nadobro narušil.

Když jsem zaregistroval podivně pokroucenou postavu s hlavou v igelitce, zůstal jsem stát a zcela nekulturně jsem zahrabal ve vnitřní kapse svojí bundy, abych vydoloval kuřivo.

Jo, jsem dinosaurus. Jsem kuřák, mám rád pivo a cigaretu a tento luxus si veřejně mohu dopřát málokdy. V hospodách mají už jen pivo, bez cigaretky, tu nám dobrodinci zakázali. Nakonec nám zakážou i pivo, doufám ale, že to bude ještě nějaké desetiletí trvat a že do té doby spokojeně umřu na nějakou civilizační chorobu. Žít ve světě, kde se chlastá a kouří jen v disentu, bych nechtěl. I když, kdo ví? Vždycky jsem směřoval spíš do stínu, světlé zítřky mi byly odjakživa podezřelé.



ArsylineGRAPHIC & WEBDESIGN STUDIO
Varování

Zavřít